Korupce je vlastně v jistém smyslu normální smluvní akt. Je to výměna něčeho za něco, ať už se jedná o služby, informace, věci. Obě dvě strany jsou dokonce na konci aktu korupce spokojeny, tak jak by mělo být to při jakékoilv jiné směně. Potud všechno dobře. Hlavní problém tkví v tom, že to co nabízí korumpovaný, mu vesměs nenáleží, ale pouze má moc s tím disponovat. Příkladů je plno. Úředník rozhodující o veřejných penězích. Lékař schopný měnit pozice lidí na pořadnících pro operace. Radnice prodávající obecní majetek atd. Těchto situací se ale ve stávájícím společenském uspořádání, kdy je normální (podle mě i správné) některé rozhodování v rámci demokratických postupů delegovat na jiné, není možné vyvarovat a prostor pro korupci tu logicky bude vždy.Korumpuju, korumpuješ, korumpujeme
Převýchova korumpovatelných lidí je nesmysl. Jsme zase u toho, že korupce v byrokratických kruzích a na státní úrovni nám vadí, ale tipuji, že většina lidí se už ke korupci uchýlila nebo hůř, nějaký ten úplatek již alespoň jednou přímo vyžadovala a posléze přijala. O chování lidí si není radno dělat iluze. Někdy je prostě pokušení korumpovat tak vysoké, že mu odolá jen málokdo.V čechách navíc lehkou korupci trochu ospravedlňuje i to, že v dobách plánovaného hospodářství tak trochu suplovala funkci normálního trhu. Se sbožím se to přeci tehdy mělo tak, že "nic oficiálně nebylo, ale všechno se dalo sehnat". Jenom jste museli vědět kam zajít a koho nějakou tou flaštičkou nebo stovečkou popostrčit.
Nevymýtit, snížit ztrátu
Jaké je tedy řešení, když přijmeme tezi, že korupce je v jistých situacích neoddělitelnou součástí modus vivendi dnešní společnosti? Samozřejmě bychom se měli snažit co nejvíce omezit počet situací, které ke korupci svádí. Důležitým aspektem pro mě ale také je, abychom se snažili omezit následky, které při stávající míře korupce vznikají. Myslím tím objem veřejných peněz, které jsou takto vyvedeny z veřejných financí. Tímto omezením následků by podle mě měla být snaha o to, aby stát operoval s co nejmenším balíkem peněz a tedy aby o penězích v co největší míře rozhodoval ten, který je svou činností generuje (živnostník, zaměstnanec, firmy apod.). Jen ten má totiž potenciál se svými penězi nakládat efektivně, jelikož si jich logicky váží víc, než byrokrat rohodujících o veřejné zakázce hrazené z peněz, ke kterým nemá žádný vztah.
Zkusme se tedy vydat cestou menšího státního aparátu a přenést větší část rohodování o našich penězích na sebe. Je to cesta pro jednotlivce složitější, protože mu přibudou starosti a odpovědnost, které předtím přenechával státu, ale sníží se tím následek neefektivity, kterou státní aparát logicky přináší.
