Obhájcův soud

Nedávno jsem vedl polemiku nad morálností práce soudního obhájce. Předesílám, že ani já, ani můj partner v diskuzi jsme neměli a nemáme právní vzdělání a naše názory a úvahy se točily čistě kolem principů a našeho náhledu na věc.

Pohledy na obhajobu
Střet byl o morálnosti výkonu obhájcovského řemesla. Můj kolega tvrdil, že by měl problém s tím, jako obhájce obhajovat třeba člověka souzeného za vraždu. Předpokládal situaci, že ten člověk opravdu takový čin spáchal a že pokud toto obhájce ví, tak je přece nemorální  a špatné snažit se tento čin jakkoliv obhajovat.

Můj názor na věc je jiný. Oponoval jsem tím, že role obhajoby by neměla být chápána a priori negativně, neboť já obhajobu chápu čistě tak, že je to nutná součást soudního procesu, která napomáhá soudu v tom, aby mohl vynést rozsudek, případně trest, který bude co nejlépe odpovídat činu, který souzený spáchal (případně ho vyvvinit), a tím nejlépe dostát pravidlům, které si společnost schválila a podle kterých chce daná společnost fungovat. Obhájce tedy podle mne hraje u soudu důležitou roli, když akcentuje fakta a souvislosti, které hovoří ve prospěch obžalovaného a které obžaloba z logiky věci ani nehledá, protože jejím úkolem je naopak shromažďovat fakta hovořící v neprospěch obžalovaného. Obě dvě činnosti jsou ale pozitvní, protože díky snahám obou stran se soud dozvídá více a více skutečností, bez kterých by bylo rohodování nepřesné a ve smyslu kvality rozhodnutí horší. Finální soudní verdikt tedy těží jak z obhajoby, tak žaloby a díky jimi odhaleným faktům a souvislostem může vynést rozsudek, který bude kvalitativně lepší ve smyslu dodržení pravidel (zákonů), které si daná společnost schválila.

Nutnost obhajoby
Bez obhájce by mohlo dojít k tomu, že budeme trestat jinak, než jsme si jako solečnost předsevzali a to přece není žádoucí. Společnost by neměla porušovat pravidla, která si stanovila, ani když se jedná o ohavné trestné činy, které vyvolávají spoustu emocí a hněvu. I v takovém stavu se musíme snažit dodržet práva pachatele, která jsou mu přiřčena společností uznanými právními normami. Vyobrazení tohoto principu se dá nalézt i v jednom z hlavních symbolů justice - římské bohyni práva Justitii. Obhájce tedy v přeneseném slova smyslu chrání společnost před porušením vlastních zásad, kterých se v mezních situacích rádi zbavujeme. Kladně tak přispívá ke kvalitě rozsudku stejně jako žalobce.

Zrod negatvního chápání role obhájce
Problémem je, že moje vize soudního procesu je asi poněkud idealizovaná a když jsem si nedávno někde přečetl rozhovor s kontroverzní advokátkou Klárou Slámovou, která se pyšnila tím, že se jí podařilo obhajobou zcela osvobodit vraha, byl jsem zhnusen a zděšen. Ohromovala mě ta drzost, že se s tím doktorka Slámová ještě pyšní. Obhájci tohoto typu nahrávají názoru mého kolegy a těžce zpochybňují ten můj. Zpochybňují potom ale i fungování práva jako takového. Pořád ale věřím, že princip, který jsem výše nastínil, je správný. Problémem však je, aby tento princip ctili i všichni obhájci. Jak tedy zajistit, aby obhajobu (i žalobu) vedli lidé s vysokým morálním a společenským kreditem? Jak zajistit kvalitnější soudní proces?

Pokud Vás dané téma zaujalo, vyjádřete se k němu prosím v komentářích.